Nuke the World

Kdyz jsem jeste, nekdy v polovine osmdesatych let, chodil do materske skolky sledoval jsme s celou partou spoluskolacku jedno odpoledne dokument o atomove bombe. Uz sice nevim proc a zda to byla zamerna edukace nebo jen nekdo zapomnel vypnout televizi po poradu pro deti, ale vim jiste, ze to ve me zanechalo hluboke trauma (a to nejen kvuli tomu, ze jsem tehdy prisel o pravidelne dve hodinky odpoledniho spanku). Od te doby mam proste neprekonatelny strach z nuklearnich zbrani a dokonce si pamatuju, ze jsem se jednou snazil presvedcit jednoho meho spoluzaka v prvni tride, aby se sveho obrazku vojska na prehlidce, rakety, ktere zrejme mely nest atomove hlavice, vynechal.
Az do tohoto mesice jsem si myslel, ze tento druh strachu byl pestovan na vychod od zelezne opony, aby zde obcane byli vice ochotni vzdat se svych svobod vymenou za ochranu svych zivotu. Cetba tri britsko-americkych komiksu prave z teto doby me ale presvedcila, ze tento strach byl v podvedomi i "zapadniho" publika. V kazdem z nich (a jsou to velice rozdilna dilka, Watchmen a V for VENDETTA Alana Moora a Batman: The Dark Knight Returns Franka Millera) se totiz vice ci mene v pozadi odehravala nejaka forma jaderneho konfliktu. A tak jsem moc rad, ze jsem v tom tehdy nebyl sam.
Strach je podle sociologa Barryho Glassnera (autora knihy The culture of fear : why Americans are afraid of the wrong things) dulezitou soucasti americke kultury. Kdyz nejsou nahodou po ruce nuklearni zbrane, jsou to alespon smrtici vcely nebo ziletky ve halloweenovych sladkostech pro deti. Ikdyz mistni univerzita vydava nekdy az nesmyslne paranoidni rady pro sve studenty (nepijte napoje ktere jste nevideli pripravit; nepouzivejte kostky neznameho ledu, muze byt z kontaminovane vody), vetsina americanu, ktere znam, ma jen primereny strach (spousta z nich naprikald nezamyka, ... mozna na truc Michaelu Moorovi, dvere svyho bytu).
Svet sice uz neni dvojbarevny, ale strach ze "zbrani hromadneho niceni" nezmizel. A tak si muzu v klidu broukat s Jarkem Nohavicou: "Chces-li lasko prijit za mnou az zitra/ treba bude uz pozde/ jsem jen hromadka kosti a shluk bilkovina/ a najezene rakety (tereoristi, pozn. autora) mi miri rovnou do slabin/ a taky na mou hlavu."

A ceho jste se bali v osmdesatych letech vy?